HOSÍNSKÝ KOSTEL SV. APOŠTOLŮ PETRA A PAVLA
Původní kostelík sv. apoštolů Petra a Pavla byl postaven v románském slohu v době mezi druhou polovinou 11. století a koncem století následujícího. Nedostatečná kapacita objektu vedla ve 13. století k vybudování nového, raně gotického chrámu. Starý kostelík však nezanikl, neboť byl do novostavby začleněn jako sakristie, která se později, někdy kolem roku 1340, dočkala hodnotné freskové výzdoby. K dalším větším úpravám hosínského svatostánku došlo v epoše baroka, kdy byla mimo jiné zřízena naproti presbytáři kruchta pro provozování chrámové hudby. Hojná účast věřících nejen ze samotné hosínské farnosti, ale také odjinud, na zdejších církevních slavnostech se na sklonku 19. století odrazila v úvahách o zbudování nového, velkého reprezentativního chrámu. Od myšlenky se v únoru 1899 přikročilo k činu. Barokizovaný gotický kostel byl tehdy stržen a na jeho místě začal rychle vyrůstat mohutný pseudorománský objekt. Zbourán ale nebyl původní románský kostelík (sakristie), který stavitelé opět začlenili do novostavby, a to jako její boční kapli na východní straně. Nový chrám byl dokončen a vysvěcen již v září 1900.
Pseudorománský kostel, postavený ze žlutých šamotových cihel a z kamene, není orientován presbytářem k východu, jako je tomu u většiny chrámových staveb, ale na jih. Má půdorys rovnoramenného kříže se třemi apsidami v závěru. Na východě přiléhá ke kněžišti sakristie. Západní průčelí kostela je tvořeno otevřenou předsíní, vyzdobenou erby někdejších hosínských vrchností. Chrámová věž má čtvercový půdorys a z rohu křížení lodí se vypíná do výšky 36 metrů, dvě malé vížky zdobí severní průčelí kostela. Oltáři s nebesy, zhotovenému z mramoru a pískovce, vévodí postavy světců, jimž je chrám zasvěcen, sv. apoštolů Petra a Pavla. Na prahu 20. století, v průběhu prací spojených se začleněním původního románského kostelíku do nového chrámového prostoru, byly objeveny výše zmíněné cenné gotické malby. Vzápětí nato fresky restauroval akademický malíř Ludvík Kuba a v podobě, kterou jim obnova vtiskla, je můžeme obdivovat dosud. Součástí chrámového interiéru je celá řada dalších pozoruhodných architektonických prvků a umělecky ztvárněných kusů mobiliáře, povětšině pseudorománských, zčásti však také převzatých ze staršího vybavení kostela. Spolu s mohutnou chrámovou stavbou, která se hrdě vypíná nad Českobudějovickou pánví, dotvářejí specifickou atmosféru tohoto sakrálního prostoru.
Zámek Hluboká nad Vltavou
Na místě raně gotické tvrze z druhé poloviny 13. století dnes stojí gotický hrad jejž vybudoval koncem 15. století Vilém z Pernštejna. Majitelem hradu se později stal král Ferdinand I. Habsburský který jej prodal roku 1562. Tak přešla Hluboká do majetku pánů z Jindřichova Hradce, kteří jej přestavili na renesanční zámek. O století později zakoupil panství Hluboké Jan Adolf I. z rodu Schwarzenberků, zakladatel jihočeské větve rodu která zde sídlila po téměř tři století. Z iniciativy knížete Adama Františka byl zámek počátkem 18. století přestavěn v barokním slohu podle plánů stavitele P. I. Bayera a jeho následovníka A. E. Martinelliho.
Ve třicátých letech 19. století se rozhodl kníže Jan Adolf II. Hlubokou od základu strhnout a vybudovat nový zámek v romantickém stylu. Projekt vypracoval architekt Franz Beer, jenž také od roku 1840 po dvacet let sám vedl stavební práce. Nové budovy, které stojí dodnes, byly postaveny ve stylu tudorovské gotiky podle vzoru anglického královského zámku Windsor. Náročné exteriéry a interiéry byly dokončeny až v roce 1871 pod vedením D. Deworetzkého. Zámek je obklopen anglickým parkem se sochařskou výzdobou.
Orty Borek
Volně přístupný systém pův. kaolinových dolů s nádhernými chodbami. V některých místech je trošku více vlhko. Vlakem se vydejte do Českých Budějovic pak trolejbusem na konečnou na Borek a pak hledejte v lesíku směrem na Hosín. Historie
důlního díla se začíná psát v polovině 19. století, kdy Josef Hardtmuth ještě netuší, že se stane světoznámým výrobcem tužek. Ve Vídni vyrábí napodobeniny bílé anglické keramiky Wedgwood ála China a chystá se přestěhovat svou firmu do Českých Budějovic. Surovinu bude těžit v blízkém Hosíně, kde jsou již od nepaměti šachtičky s několika rozrážkami, odkud okolní obyvatelé brali materiál na domácí keramiku. Firma Hardtmuth v Hosíně těží hrubozrnný kaolinitický nebo kaolinit-illitický pískovec až jemnozrnný slepenec klikovského souvrství senonského stáří. Plavením získaný kaolin je bílý, žáruvzdorný, ale díky křemennému siltu málo vazký (V. Cílek, 1988). Zpočátku je využíván výhradně na jemnou a hrubší keramiku, jako jsou malířské misky, tyglíky a dlaždice. Při rozširování výroby o barevné křídy a pastelky se ho firma snaží využívat, ale díky primitivnímu způsobu plavení je pro tužkárenství nevhodný. Ve tvrdém konkurenčním boji nemohla nízká kvalita výrobků z hosínského kaolínu obstát hlavně pro nažloutlou barvu po výpalu a nedostačující mechanické vlastnosti. Před rokem 1898 proto přechází firma na sedlecký kaolin a na výrobu tužek. V Hosíně po ní zůstává obdivuhodné důlní dílo. Krátce, v letech 1904-1906, používala kaolin z hosínských pískovců firma Jarolím na výrobu umělého mramoru pro kavárnické stolky. Haldy písků, vzniklých jako odpad při plavení kaolinu a skladovaných bez užitku, použil v roce 1918 pan Mika z Nemanic k výrobě cementového zboží, hlavně tašek. Po zpracování vhodných zásob pan Mika odchází a ložisko je definitivně opuštěné, ale zdaleka ne zapomenuté. V jedné z chodeb vzniká protiletecký kryt, je vypracován projekt exkluzivní restaurace se skleněnou stěnou, umožňující pohled do monumentálních chodeb dolu (lidový vypravěč J.Brožek, ústní sdělení), v šedesátých letech se zkoumá možnost obnovení těžby. Ale ani kryt, restaurace či široce rozevřená těžní jáma nepřekračují prahy projekčních kanceláří.
zdroj: www.hrady.cz
důlního díla se začíná psát v polovině 19. století, kdy Josef Hardtmuth ještě netuší, že se stane světoznámým výrobcem tužek. Ve Vídni vyrábí napodobeniny bílé anglické keramiky Wedgwood ála China a chystá se přestěhovat svou firmu do Českých Budějovic. Surovinu bude těžit v blízkém Hosíně, kde jsou již od nepaměti šachtičky s několika rozrážkami, odkud okolní obyvatelé brali materiál na domácí keramiku. Firma Hardtmuth v Hosíně těží hrubozrnný kaolinitický nebo kaolinit-illitický pískovec až jemnozrnný slepenec klikovského souvrství senonského stáří. Plavením získaný kaolin je bílý, žáruvzdorný, ale díky křemennému siltu málo vazký (V. Cílek, 1988). Zpočátku je využíván výhradně na jemnou a hrubší keramiku, jako jsou malířské misky, tyglíky a dlaždice. Při rozširování výroby o barevné křídy a pastelky se ho firma snaží využívat, ale díky primitivnímu způsobu plavení je pro tužkárenství nevhodný. Ve tvrdém konkurenčním boji nemohla nízká kvalita výrobků z hosínského kaolínu obstát hlavně pro nažloutlou barvu po výpalu a nedostačující mechanické vlastnosti. Před rokem 1898 proto přechází firma na sedlecký kaolin a na výrobu tužek. V Hosíně po ní zůstává obdivuhodné důlní dílo. Krátce, v letech 1904-1906, používala kaolin z hosínských pískovců firma Jarolím na výrobu umělého mramoru pro kavárnické stolky. Haldy písků, vzniklých jako odpad při plavení kaolinu a skladovaných bez užitku, použil v roce 1918 pan Mika z Nemanic k výrobě cementového zboží, hlavně tašek. Po zpracování vhodných zásob pan Mika odchází a ložisko je definitivně opuštěné, ale zdaleka ne zapomenuté. V jedné z chodeb vzniká protiletecký kryt, je vypracován projekt exkluzivní restaurace se skleněnou stěnou, umožňující pohled do monumentálních chodeb dolu (lidový vypravěč J.Brožek, ústní sdělení), v šedesátých letech se zkoumá možnost obnovení těžby. Ale ani kryt, restaurace či široce rozevřená těžní jáma nepřekračují prahy projekčních kanceláří.
